| O Přibylově díle napsali... |
| Během desetiletého vývoje Přibylova malířství se čistokrevná malba pracující s optickou strukturou změnila postupně v dílo, kde hmota a světlo, vyplňující organizovanou plochu obrazu, vytlačily barvu a malířskou dikci... Hmotná struktura, přímý výraz lidské senzibility – historicky i psychologicky determinované – stává se mimoděk symbolem objektivní reality, objektivního světa, výrazem úsilí o orientaci v chaosu, stává se symbolem “tvaru vůbec” – organizace. (Vzpomeňme na Schillerův “Spieltrieb”, složený z “pudu látkového” a “pudu formového”.) |
| KAREL MILER, výňatek z katalogu samostatné výstavy v Síni Fronta, Praha, listopad 1964 |
| ...Jsou klidné svou souměrnou stavbou, jež je většinou dostředná, dvě souměrné poloviny vpravo a vlevo od střední osy. Jsou klidné v oslnivé nebarevnosti záření, jež vychází zevnitř. Jsou dekorativní? Snad v nejlepším slova smyslu, že jsou ozdobou prostředí a znakem výjimečnosti. Ale nejsou ornamentem. Je v nich jádro čehosi přírodního, čehosi, co se v záření teprve dlouze tvaruje, je v nich zakletý klid dlouhých časových rozloh. Chcete na ně sáhnout – jejich vrstvený povrch k tomu svádí. Jsou jako báseň utvořená z temných slov, jež mají žhavé jádro. A jsou schůdnou cestou jak se přiblížit k dnešnímu mladému umění, jehož osobitou a výraznou větev obrazy Přibylovy představují. |
| JAROMÍR PEČÍRKA, o diagonálách, výňatek z recenze výstavy v Síni Fronta, Praha, Týdeník Květy číslo 1, ročník 15, 9. ledna 1965 |
| ...Na výstavě je též zastoupeno několik umělců z Evropy. Máme ještě v dobré paměti práce Lubomíra Přibyla, který zde loni vystavoval věrné otisky sítí provedené technikou kolografie. Zdá se, že určitá syrovost užitého materiálu hraje v jeho práci vždy důležitou roli. Nyní totiž přichází s další obdobnou inovací. Napíná na matrici paralelní řady provazů, které se v určitém bodě lomí. Dosahuje tak intenzivního prostorového efektu... |
| Výňatek z tiskové zprávy k výstavě International Prints, Pratt Graphic Center, New York, 1965 |
| S Lubomírem Přibylem se dostáváme zcela jasně k druhé tendenci naší výstavy, do světa geometrie a astronomie... Jeho listy mají samy o sobě něco z astronomického měřítka... |
| ALEXEJ KUSÁK, z katalogu výstavy Junge tschechische Grafik, Galerie Tangente, Heidelberg, 1966 |
| Lubomír Přibyl se ve svých konkrétních grafikách soustředil na vizuální iluzivně prostorovou interpretaci strukturální desky, tvořené stejnoměrnou materiálovou vrstvou. V čistých kontrastech černé a bílé, respektive v jejich přechodech se vytváří estetický kontrast plochy a prostoru. |
| JIŘÍ VALOCH, v katalogu výstavy Nové výtvarné postupy, Dům umění města Brna, květen – červen 1967 |
| Lubomír Přibyl se důsledně drží jediného tématu a to jak v grafice, tak v malbě. V sérii časoprostorových konfigurací konkretizuje pohyb nepřerušených linií, navzájem propletených a rotujících, které se objevují a vytrácejí v nekonečnu. Pokouší se vstoupit tam, kde je geometrická abstrakce nezávislá na příliš fyziologickém op-artu. Symetrie, její narušování, přesné umístění linií, dynamika, všechno je součástí pevně organizovaného celku. Přibyl dříve zobrazoval organický svět uzavřený sám v sobě. Jeho současné konstrukce, polyvalentní prostorové sítě, které vznikají matematickou cestou, bohaté prací se světlem plynou v nekonečném prostoru a čase. |
| ANTONÍN HARTMANN, v katalogu výstavy Sex fran Prag (Načeradský, Pauzer, Plíšková, Přibyl, Slavík, Štormová), Konstforum Norrköping, duben 1968 |
| V díle Lubomíra Přibyla poznáváme umělce, který vytvořil významná díla v doméně nefigurativního malířství, v nichž uvolnil svou senzibilitu a osvobodil své výrazové prostředky. Materielní struktura jeho grafických listů, symbol chaosu našeho světa, je formována v symbol jistoty a řádu |
| Katalog výstavy Gravures contemporaines tchécoslovaques, Musée des Beaux Arts, Nîmes, prosinec 1968 – únor 1969 |
| V širokém spektru minimalistického hnutí zaujímá práce Lubomíra Přibyla zcela zvláštní místo. Není malířem pevně ohraničených barevných polí ani nevytváří rozměrné plastické architektony. Tématem jeho díla je antiteze mezi amorfností a pevnou strukturou, mezi náhodou a řádem, dynamikou a statikou. S tím je spjata i volba charakteristických, v geometricky zaměřeném umění neobvyklých materiálů. Textil, mačkaný nebo různě formovaný papír a především nitě a provazy totiž dovolují interpretaci obojím naznačeným antagonistickým způsobem. Zcela razantním způsobem je toto téma manifestováno již v jeho raných pracích z počátku šedesátých let, kde některé objekty i materiálové tisky jsou vytvořeny amorfní skrumáží nití nebo provazů, zatímco jiné tvoří provazy přísně vypnuté do paralelních řad. V jiných dílech jsou beztvaré materiály (písek, textil, papír) formovány do elementárních geometrických skladeb (cyklus Rovnováha) nebo jsou protínány a prostorově děleny či otevírány striktními liniemi, nejčastěji diagonálou. Jinou oblastí Přibylova zájmu byly nalezené sítě, materiál svou povahou prostorově prostupný, který též dovoluje různou interpretaci – jak sítě deformované (Roztržená síť, Odhrnutá síť), tak sítě pravidelně vypnuté. Všechny tyto použité banální materiály jsou ovšem zbaveny jakýchkoli významových konotací, literárních, existenciálních či symbolických obsahů, slouží k vytváření prostorových konceptů. Je to nejen osobité překonání informelu, tehdy již stojícího ve svém zenitu, ale i počátek nového konceptuálního myšlení. Práce s nalezenými sítěmi Přibyla přivedla na myšlenku konstruování sítí vlastních, dovolujících svobodnou realizaci jeho výtvarných experimentů. Od poloviny šedesátých let tak vzniká řada prostorových diagonál v mnoha variacích (Úběžníková, Zhuštěná, Lomená, Sférická), v sedmdesátých letech cyklus Šroubovic, Rotačních ploch a Segmentových drah. I zde je však motiv problematizován a narušován (Šroub ve čtyřech dimenzích, Přerušené dráhy). Několika Aleatorními sítěmi se též vrací k fenoménu náhody. Především však vytváří řadu sítí, kde pravidelný lineární rastr je změněn sešikmením, zkosením, vychýlením z osy, narušením symetrie, zrcadlovým zlomem, perspektivním krácením nebo jinými zásahy, například zhušťováním či rozpínáním (Sférické sítě). Tyto práce vyvolávají dojem imaginárních prostorů. Tvarové deformace jsou hlavním programem jeho práce i v cyklech Zkosených hranolů a Jehlanů, kde jsou tato tělesa protínána paralelními řezy, natáčena v prostoru, perspektivně deformována nebo se vzájemně prostupují. V cyklu Prostorových plánů užívá metody zhušťování, posouvání v prostoru vyvolávající někdy pocit lability, sesouvání, jindy otáčení na diagonální ose (Torsní diagonály). Mnohé z těchto prací jsou vytvořeny s pomocí systému narůstajících číselných intervalů, což jim dodává vnitřní dynamiku. Přes svůj konceptuální charakter působí však tyto práce především svou realizací, kontrastem mezi syrovým materiálem provazů a ideálním konceptem matematických zákonitostí. |
| HARRY GOLDMANN (text pro Galerii Jacques Baruch, Chicago, 1979) |
| Přibylovy listy jsou kosmické nejen obsahem, ale i svými rozměry... |
| HERBER BLOKLAND, v katalogu výstavy Grafiek van vrienden, Kulturelle raad, Kunstruimte Heerrenveen, 1980 |
|
V práci Lubomíra Přibyla se setkáváme s vyhraněným přístupem ke skutečnosti. Nezkoumá ji v jejích sociologických nebo psychologických souvislostech, nezabývá se situací člověka ve společnosti, nýbrž studuje realitu v její morfologické skladbě a prostorových vztazích. Toto zaměření je patrné v jeho práci inspirované světem technické civilizace, který nás obklopuje a v zájmu o matematické a fyzikální zákony. Se senzibilitou moderního člověka odhaluje v reálném světě prvky, které odpovídají jeho zájmu o tvar, pohyb, prostor. Tento zájem o prostor je základním leitmotivem Přibylovy práce, v níž nacházíme řadu námětových okruhů, které se mnohdy vzájemně prolínají. V rozsáhlém cyklu prostorových diagonál je prostor vyjádřen velice striktně a originálně jednoduchou zkratkou, linií protínající kompozici, otáčení v prostoru je námětem torsních diagonál. Pohyb je tématem cyklu drah, někdy traumaticky přerušovaných nebo zauzlených, dynamicky probíhajících, jindy je námětem nekonečně se vinoucích spirál a šroubovic. Čtvrtý rozměr, pohyb v čase je fázováním a posouváním po vytčené dráze demonstrován v cyklu prostorových plánů (Otáčející se prostorové plány, Posouvající se prostorové plány). Samostatný je cyklus sítí, různě lomených, zhušťovaných, deformovaných, prostorově ubíhajících. Přibylovy práce jsou ze své povahy monochromní. Stavebním prvkem není barva, nýbrž tvar a imaginární světlo. Rovněž realizace je velmi osobní. Nepoužívá v geometrické abstrakci obvyklé metody „hard edge“, ale vytváří své obrazy-objekty i matrice svých grafik z provazů, ze skutečných přesně konstruovaných sítí. Pozoruhodné a dráždivé je i spojení v podstatě racionálního pohledu s fantazií, spojení askeze výrazových prostředků se smyslovou krásou materiálu, ať je to drsná struktura povrchu nebo naopak lesk hliníkové folie kryjící povrch jeho objektů nebo sametová čerň grafik. Toto živé a razantní umění působí svou jednoduchostí a monumentalitou. |
| ANTONÍN HARTMANN, k výstavě Artistes Contemporains Français et étrangers, Centre international d'art contemporain, Paříž, 1985 |
| Lubomíra Přibyla ale Aerovka příliš neumazala. Byl tam krátce. Přátelství s Boudníkem pro něho bylo podnětné, ale vyšlapával si vlastní cestičku. Boudník završuje vývoj informelní abstrakce s vyhrocenou impulsivností a subjektivností. Přibyl usiluje o určitou objektivitu ve vyjadřovacích prostředcích, aby mohl neosobně, bez temperamentního rukopisu a viditelného nadšení předat zprávu o svém pohledu na svět. Všichni žijeme v prostoru a času. Určit či zobrazit jejich vzájemný vztah je složité. Přibyl se o to pokouší již třicet let a zdá se, že úspěšně. Odkrývá skrytý geometrický řád skutečnosti. Souběžně se věnuje malbě i grafice ... Vytvořil řadu cyklů. 1962–1965 rozvíjí Rovnováhu (Prostorové diagonály), 1963–1966 elementární textury (Zrcadla, Paralely, Rastry), 1966–1974 práce inspirované fyzikálními zákony a technikou (Logaritmické spirály, Paraboly, Rotační plochy) … Přibyl sám sebe hecuje a na základě vlastní provokace se občas vrací ke svým výtvarným problémům zpět – v jiné formě. Jedná se o desítky obrazů, stovky grafik, vše většího formátu, protože zachytit průběh segmentové dráhy či obloukové diagonály, to potřebuje prostor. Barvu ani tak ne, stačí střídání světla a stínu, černé a bílé … aby se plocha přeměnila v prostor. Přesto anebo snad právě proto, že chtěl aby jeho projev byl neosobní, vytvořil jedinečnou řadu zcela specifických děl a dostal se do situace, že nezapře nic ze své produkce. Dobové možnosti ho nutily předvádět své dílo více v cizině než doma, ale zůstala zde řada stop o jeho autentické činnosti, takové corpus delicti v podobě katalogů a reprodukcí. V roce 1962 a 1968 spolupracoval s New York International Graphic Arts Society, stejně tak v r. 1966, 1968 a 1971 s Edition Tangente z německého Heidelbergu s vydáním grafických listů ... Zasílal své práce na místa, která jeho počin akceptovala. Tak vznikla spolupráce s Moderní galerií v Lublani, pařížskou Galerií Lambert, Pratt Graphic Center v New Yorku a dalšími organizacemi v Americe i Evropě. Účastnil se několika desítek výstav v zahraničí, ale nevynechal ani důležité výstavy doma, zvláště ty, které měly v programu nové výtvarné postupy. |
| VLADISLAV MERHAUT, výňatek z článku Přibyl = řád, Tvorba číslo 15, 11. dubna 1990 |
| Lubomír Přibyl... po dnes kombinuje pořádající konstruktivní princip logaritmických spirál, parabol či rotačních ploch s narušenou, jakoby drhnoucí strukturou povrchu maleb a grafik, k níž mu nezřídka poslouží sisálový provazec. |
| JOSEF HLAVÁČEK, v katalogu výstavy Jiná geometrie, Výstavní síň Mánes, Praha 1991 |
| Lubomír Přibyl demonstruje nejpřísnější podobu geometrie. Nasvědčuje tomu přísná nebarevnost, demonstrativní spoléhání na černou barvu či stříbrnou fólii. Podobný dojem posilují i náměty jeho obrazů, fascinované technicistními prvky (závitnicemi šroubů, tvary kleští, rotačními plochami) a uplatňující abstraktní matematické principy řad, rovnic nejrůznějších křivek apod. Přibyl ovšem (snad i proto, že první černé obrazy uplatňující diagonály a textury rastrů se datují už z let 1962 až 66) problematizuje strohý řád tím, že užívá příznačné prvky informální materiálové malby, jako mačkaný papír, textilie, nitě či provázky. |
| JOSEF HLAVÁČEK, v katalogu výstavy Artikulace, Galerie”D”, Portheimka, Praha, 1991 |
| Přibyl nepřijal program informelu do té míry jako někteří generační druzi. Nikdy nevytvářel drásavé nebo zraňované objekty. Do jeho díla, kterému zůstal cizí existenciální podtext, se nepromítaly psychické stavy. Zaujala ho spíš možnost využít vrstvu hmot k uskutečnění geometrických a tektonických představ. Proto tyto prvky v další práci osamostatnil. Výsledkem bylo několik cyklů. Nejdříve pracoval s jutou, jejíž texturu zozvinul diagonálními řezy (1962). Následoval soubor Nalezených sítí, který zkoumal prostorové možnosti a nikdy nekončící pohyb jejich linií. Jindy autor skládal papíry do intenzivně působících kompozic (Papíry – Vertikální forma, Diagonální forma, 1963) nebo na ně kreslil základní geometrické prvky (linie, kružnice) a pak je deformoval mačkáním (Deformace rovnoběžek). Motiv sítí ho inspiroval svým rytmem, strukturou a prostorovým působením. V této řadě se nejdříve uplatnily jejich tvary volně rozprostřené nebo uspořádané do jednoduché skladby. Později je vypínal přes okraj desky, a vytvářel tak pravidelný geometrický rastr. Přibylovi nestačilo, že je výraz nacházených sítí předem určen. Proto je začal sám konstruovat. Vrátil se k nítím a provazům, které se dříve rozbíhaly na základě náhody různými směry, a vypínal je do geometrických kompozic vystupujících z plochy a vytvářejících iluzi prostoru (Paralely, Rastry). Využíval i kontrastu vypnutých a amorfních linií, v nichž se odrážel řád a chaos (Zrcadla, Přetržená diagonála). Na následující pískové iluzívně trojrozměrné soustavy působily matematické a fyzikální zákonitosti (Rovnováha, Prostorové diagonály). Další kompozice se odvíjely od různých druhů křivek, amplitud, parabol, sinusoid, konkávních i konvexních oblouků. V těchto listech, které označoval pojmem konkrétní grafika se soustředil na vystižení iluze prostoru nebo dokonce pohybu. Tento vývoj probíhal současně v grafice i obrazech, jež se svým nízkým reliéfem přiblížily objektům. Jejich povrch zůstával jednobarevný – černý nebo pokrytý hliníkovou fólií, která zvyšovala světelnost a přijímala barevnost z okolí. V lineárních obrazech jsou provazy vypnuty na základě soustavy bodů a zpevněny a zachyceny barvou... Přibyl vytváří nepřeberné variace základních motivů a během let je rozvíjí v souběžných řadách... Příkladem může být diagonála procházejícím množstvím proměn v použití materálů i výsledném prostorovém efektu. V jeho díle se spojuje přísný exaktní řád s krásou hmoty. Tak dochází k obohacení poválečného konstruktivismu o nový rozměr. |
| JIŘÍ MACHALICKÝ, výňatek z katalogu výstavy Vysočanský okruh Vladimíra Boudníka, Národní galerie v Praze a Galerie hlavního města Prahy, Palác Kinských, Praha, 1992 |
|
Morfoskopie Jak vidíte, zkusil jsem navrhnout nové slovo, v Encyclopaedii Britannice není, takže je buď špatně utvořené, anebo to ještě nikoho nenapadlo. Jde mi o vidění tvarů. Letos mne předešel s podobným novotvarem Ian Stewart a označil jím svůj sen o něčem, co je ještě ve stavu zrodu, pro nový styl myšlení v matematice (a možná nejen v ní). Jeho kniha se jmenuje Nature's Numbers a její český překlad je také ve stavu zrodu. A ten Stewartův novotvar: morfomatika. Ian Stewart si myslí, že matematika není ani tak moc o číslech nebo bodech, nýbrž o tvarech, a je tedy “čistou morfologií”, tvaroslovím, morfomatikou. Tvarem se zde ovšem nerozumí jen něco “bezprostředně” viditelného (ty uvozovky jsou tam proto, že s tou bezprostředností to není zdaleka bezproblémové), nýbrž obecné tvary nějakých pravidelností, zákonitostí. Například tvar nějaké posloupnosti, funkce, pole. Tvar sám je primární a jeho eventuální číselné vyjádření je až druhotné. Stewart obrací známé Rutherfordovo “kvalitativní je jen ubohé kvantitativní” na “kvantitativní je jen ubohé kvalitativní”: Když nejsme s to najít tvar, tak aspoň něco vypočítáme nebo naměříme. Tento obrat v myšlení souvisí se stále zřetelnějším pochopením toho, že mnohé jevy (možná právě ty nejdůležitější) nelze vysvětlit analýzou na nějaké základní složky, z nichž by se dal tento jev znovu vypočítat. Na to jsou dosavadní prostředky přes všechnu svou složitost příliš jednoduché, a kdyby se zesložitily, pak bychom se zase ničeho nedopočítali. Stewart o takových jevech říká: “Nejsou přímými důsledky hlubokých jednoduchostí přírodních zákonů. Tyto zákony operují k tomuto účelu na chybné úrovni. Bezpochyby jsou však nepřímými důsledky hlubokých jednoduchostí přírody, avšak cesta od příčiny k následku se stává tak komplikovanou, že nikdo nemůže sledovat každý její krok.” Morfoskopie tady už je, ve vědě i v umění, v tom především. Umění je přímo svou povahou morfoskopické, pokud neuvidíte tvar, zbudou z básně jen slova, ze symfonie jen tóny, z obrazu jen barevné skvrny. Lubomír Přibyl po více než třicet let dělá morfoskopii, zviditelňuje pro nás tvary. Vymyslel k tomu dosti náročnou techniku, kdy se překližková deska provrtá v určitém řádu a těmito děrami se pak protáhne pod značným napětím provaz. Výsledná struktura se fixuje černou olejovou barvou. Tyto sítě nás polapí svou proměnlivostí: mění se s osvětlením, jeho směrem i intenzitou. Jsou to obrazy, které je dobré prohlížet v pohybu. Možná, že tvary se nám dávají především v pohybu. Ostatně i to, co tady už z budoucí morfomatiky je, odehrává se do značné míry na obrazovkách počítačů a téměř vždy v pohybu. |
| JIŘÍ FIALA, Úvaha k obrazům Lubomíra Přibyla, časopis Vesmír, číslo 11, ročník 74/1995, str. 658 |
| Lubomír Přibyl zůstává stále poněkud skrytý za známějšími generačními vrstevníky. Důvodem jisté přezíravosti k jeho dílu bývá často právě stabilita základních principů, která se může zdát v době radikálních proměn uměleckých stylů nedostatkem schopnosti vyrovnat se s aktuálním vývojem. Další příčinou může být paradoxně náročnost zvoleného programu, kladoucího velké nároky nejen na autora po stránce koncepční i technologické, ale také na diváka, od něhož vyžaduje koncentraci a schopnost rozlišovat mezi mnoha zdánlivě stejnými geometrickými strukturami. |
| ZBYNĚK SEDLÁČEK, výňatek z katalogového listu k výstavě v Lounské výstavní síni TELECOM, Louny, 1999 |
|
...On je individualista. Jeho práce se vyznačují neochvějným jasným řádem. Působí důsledným geometrickým napětím, jejich působení spočívá ve stabilním smyslu pro matematickou přesnost a vyloučení všech podružných detailů. Provazy vytvářejí síť linií, které se kříží, lomí, rozbíhají, směřují k uzlovým bodům, jejichž umístění je vždy určeno předem určeným programem. Vznikají husté, ale současně se rozvíjející a rozšiřující sítě, přetínající či protinající se plochy, iluzivní prostory. Ideální koncept matematických zákonů na jedné straně, jeho porušování na druhé, spolu s kontrastem použitého materiálu vede k vzrušujícímu působení. Růst intervalů zprostředkuje dojem pohybu, rostoucí napětí aktivuje naši fantazii, vede ji mimo rámec obrazu do universa. Při tom Přibyl sází na svou uměleckou intuici při hledání nejjednoduššího řešení, minimalizuje své prostředky... Technika a její racionalita se odráží i ve volbě našeho výstavního prostoru. Hochvolthaus možná svými obrovskými rozměry, mohutnými stroji a generátory vyvolává úzkost, tím více, že velké množství elektrické energie ve zkušební hale může vytvářet hrozivé výboje. Tato gigantická elektrická laboratoř je evropskou raritou a je památkově chráněna. |
| HANS-JOACHIM GOLLER, výňatek z textu katalogu výstavy německých a českých konstruktivistů “Technik-Kunst-Kirche”, Kunstverein Hochfranken a Galerie Goller, Selb, 2004 |
|
Již od padesátých let patří Přibylovo dílo k nejpodstatnějším hodnotám naší výtvarné kultury. Tehdy jako začínající hledal svou cestu k modernímu umění – a není nepodstatné, že se propracovával k materiálové abstrakci, ovšem jiného typu, než k jaké směřovali jeho vrstevníci z okruhu pražských Konfrontací. Již v druhé polovině padesátých let jej podporoval básník Jiří Kolář a brzy i Vladimír Boudník, se kterým se seznámil v závodě ČKD Přístroje, kde Přibyl pracoval a měl možnost navštívit zkušebnu přístrojů vysokého napětí v Běchovicích, která měla velký význam pro jeho další orientaci ke geometrické abstrakci. Skutečně průkopnickou roli sehrálo Přibylovo usilování na samém počátku šedesátých let, kdy začal jako jeden z prvních v Československu užívat oproštěného jazyka geometrie. Vznikaly obrazy s tématem vztahu dvou jednoduchých geometrických forem, většinou různě symetricky orientovaných proti sobě – tedy jakési minimalistické útvary, ovšem v době, kdy ani termín minimal art ještě neexistoval. Přibylově snaze o krajní redukci vyhovovala také monochromie, nejdříve černá nebo stříbrná, z nichž ta první zůstává charakteristickou pro všechny umělcovy objektové reliéfy dodnes, což je v našem výtvarném umění také naprostá výjimka. Určujícím rysem Přibylovy tvorby je, že prakticky souběžně zkoumá naprosto podobné problémy jak v rozměrných reliéfech – obrazových objektech, tak v grafice. Konceptuálním aspektem jeho prvních reliéfů a grafických listů byl vztah mezi jednoduchou, lapidární minimalistickou formou a její artikulací materiálovou strukturou. Nejprve to byl písek, ale také ohýbané plátno či mačkaný papír. V šedesátých letech objevil celou škálu velice oproštěných témat, díky kterým zůstával v našem prostředí solitérem, na druhé straně shledáme spřízněnost s hnutím Zero. Díky grafice byl také brzy zván na různé závažné mezinárodní výstavy – např.na slavnou přehlídku Illustrationen, připravenou Dietrichem Mahlowem v Kunsthalle v Baden-Badenu roku 1964, nebo ke spolupráci na výstavách a na grafických edicích (spolu s Josephem Beuysem např.) Klause Staecka v jeho Galerii Tangente v Heidelbergu. Jakmile propukla tvrdá normalizace, zařadila se Přibylova radikální geometrická abstrakce k umění, které přestalo být v oficiálních výstavních prostorách prezentováno. Zatímco v šedesátých letech měl v Praze významné výstavy, z nichž k významným patří prezentace v Galerii Fronta roku 1964, kde bylo jasné, že se jedná o umělce, velice originálně hledajícího novou výtvarnou senzibilitu. Po celou dobu normalizace v 70 a 80. letech pracoval Lubomír Přibyl de facto „pro domo sua“ – a živou domácí komunikaci šedesátých let musela nahradit účast na světových přehlídkách grafiky, kam byl zván. Dnes můžeme vidět fascinující dílo, originálně obohacující sféru soudobého konkrétního umění. Jako jediný materiál, tvořící konstrukce reliéfů, se postupně prosadily serielně vypínané sítě a provazy, v netradičních grafických materiálových matricích je zastoupily šňůry, nebo nitě. Vystřídaly se konstrukce velice lapidární s konstrukcemi velice složitými, ale umělec je stále schopen nalézat nová témata, jejich originální interpretace a materiálové artikulace. Přibylova tvůrčí cesta se odvíjela v monumentálních reliéfech stejně jako v tiscích, které se staly neodmyslitelnou součástí jeho celého díla. |
| JIŘÍ VALOCH, Grapheion, 2007 |
|
Už na konci padesátých let maloval Lubomír Přibyl obrazy velkorysého měřítka, …
na kterých se objevovaly jednoduché figurální znaky. Experimentoval v nich se škrábáním nebo překrýváním vrstev barvy, což předznamenalo jeho zájem o vlastnosti třídimenzionálního povrchu obrazu. Ještě před koncem padesátých let se dopracoval k čistě abstraktnímu geometrickému projevu. … Nejpozději roku 1960 se v jeho práci objevila diagonála jako výrazný dymanizující prvek a současně prostředek symetrického členění obdélníkového tvaru obrazu. V roce 1961 Přibyl v rámci svého zaměstnání v ČKD navštívil zkušebny přístrojů vysokého napětí v Běchovicích. Hala podivných přístrojů, které byly schopné generovat blesky a výboje, ho inspirovala k abstraktním vizualizacím energií a fyzikálních zákonů. V této době také drasticky zredukoval barevnost svých děl. Napříště už bude potřebovat jen černou barvu. Řady černých monochromů jen někdy proloží obdobím monochromů stříbrných. Okolo roku 1964 objevil Přibyl síť. Nalezené provazové sítě natahoval přes podložku obrazu, vypínal je a deformoval. Později vyvinul svou vlastní techniku: do překližkové desky navrtá geometrické řady otvorů, mezi které vypíná provázek. Vše poté sjednotí černou olejovou barvou. U Přibylových obrazů můžeme s nadsázkou hovořit o jakémsi hybridu malby a tkalcovství. Ve výsledném působení jde vlastně o reliéfy, obrazové objekty. Optický vjem vzniká odleskem černé barvy na nerovném povrchu. Sečteno a podtrženo, Lubomír Přibyl přišel do věku sedmdvaceti let na vše podstatné, co bude ve své práci dál rozvíjet. V první polovině šedesátých let byl v Čechách stále ještě populární informel, s jehož mnohými představiteli se autor znal již z Akademie. Sám však tvořil ve zcela jiném duchu. Nezajímalo ho zprostředkovávat metaforický obraz okolního světa. Kladl důraz na systematičnost, nechal se vést vnitřní vývojovou logikou výtvarné formy. Omezením výrazových prostředků předznamenával minimalismus, na druhé straně se blížil op artu. Přibylova výstava roku 1964 ve výstavní síni Mladé fronty musela působit jako manifest geometrického modernismu či minimalismu. Radikálností abstraktního výtvarného konceptu a v neposlední řadě i působivostí velkých formátů se vymykala všemu, co u nás v té době – a to i v rámci teprve se rodících tzv. konstruktivních tendencí – vznikalo. Bohužel u nás tehdy neexistovala kriticko-teoretická platforma, která by jeho význam plně rozpoznala. Nechyběla ovšem v zahraničí, kde Přibyl od šedesátých let pravidelně vystavoval. Bylo ho možné řadit k celosvětové vlně konkrétního a geometrického umění, která na poli malby vedla ke konceptualizaci obrazu a k jeho posunu směrem k prostorovému objektu. Práce Lubomíra Přibyla, založená na nadosobním řádu geometrických vztahů se odlišuje i od obvyklého obsahového kontextu českého umění. Pro ně je charakteristické, zvláště v Přibylově generaci, líčení subjektivních mentálních stavů a vizí. Je zatížené vypjatou symboličností a ilustrativností. … Navíc bylo české umění v desetiletích před rokem 1989 poznamenáno latentním odporem proti totalitnímu režimu. Čistě modernistická východiska, spočívající v autonomním rozvoji výtvarného jazyka, tu byla konfrontována s realitou kulturní nesvobody. Ta ovlivňovala a mátla čtení jinak nepolitických výtvorů. |
| TOMÁŠ POSPISZYL, výňatek z článku Přibylova úhlopříčka – Poodkrytí dějin českého modernismu. Kulturní týdeník A2, číslo 11, 14. 3. 2007 |
| Rozložení linií dává tušit skryté prostory – pohled se řítí do bezedných černých hlubin nebo je zaháněn do klaustrofobické úžiny. Vířící tvary nutí geometrii k tanci. Nejedná se o snadno přístupné kompozice, ale o vzpurné struktury, nezřídka matoucí náš zrak, znenadání měnící směr pohybu, nevypočitatelně se uchylující od stanoveného řádu. Zde právě tkví subverzivní potenciál této neobvyklé abstrakce. |
| HANS-DIETER FRONZ, výňatek z recenze výstavy v Haus Der Modernen Kunst, Staufen, Badische Zeitung, Freiburg, 28. 5. 2009 |
| Lubomír Přibyl amalgamoval své přehodnocení materiálových textur s jazykem geometrie – díky tomu zůstával stále osobitý. Jeho práce jsou v bohatě zabydlené sféře konkrétního umění na první pohled rozpoznatelné. Zhmotnil svůj nejvlastnější koncept – zpřítomňovat artikulací plochy imaginární prostor. |
| JIŘÍ VALOCH, v katalogu samostatné výstavy v Galerii AMB, Hradec Králové, 2009 |
| Sítě dnes mají širší význam než kdysi. Přibylovy nalezené rybářské sítě, sítě z volejbalu, se propojují s aktuální metaforou sociologických a kulturálních sítí a komunikačních technologií. Zakřivené sítě mají nekonečné možnosti řešení, záměrná nejednoznačnost nám dovoluje najít si v Přibylovi svou vlastní strukturu, skrze níž do černobílého světa vstupujeme. Dynamický rozpon, vzdálenost a blízkost, narůstající či zkracující se nebo přerušené intervaly se mohou v divákově vnímání spojit s fraktály, atraktory, teorií chaosu, s termodynamikou, s celulárními automaty a převážně tou matematikou, která vypovídá o tvarech a o tom jak se rozvíjejí v prostoru. Ale stejně dobře můžeme hovořit o Jákobových žebřících, bortících se babylonských věžích, Daidalových labyrintech, sci-fi a utopických projektech. Iniciačním okamžikem byla nepochybně Běchovická zkušebna vysokého napětí, moderní industriální prostředí a zážitek energetické emise a světelného výboje. Obrazoborecký princip geometrických tendencí samozřejmě popírá I v Přibylově případě jakýkoliv rukopis ve smyslu otisku ruky. Autorův rukopis ve významu typické ikonografie a tvarosloví přirozeně snadno rozpoznáme. Barokní dynamismus zoomorfních figur z konce padesátých let byl zklidněn maximální modernistickou redukcí, nicméně stále zůstává přítomen v křivkách a akčních a dějových diagonálách. Už šedesátá léta obsahovala zárodky toho co známe z nejikoničtějších let devadesátých. Autorova ikonografie se vlastně zas až tak moc nezměnila, pouze se vyčistila až na nejzašší mez. Otisk skutečnosti je odhmotněný, dematerializovaný, zestetizovaný. s konceptem zachází Přibyl jako se hrou, respektuje pravidla, ale když je to nutné, překročí je. |
| MARTINA VÍTKOVÁ, z úvodu k besedě na Univerzitě Hradec Králové, 2011 |
| Zlatý řez, proporce, kompozice, ornament, nebeský Jeruzalém vtělený do katedrály, matematicky přesná perspektiva, která však v podstatě duchovní rozměr matematiky a poměrů v umění narušila, to vše jsou jen kroky na cestě k tektonickému řádu. Zvolený systém či princip pomáhal a pomáhá umělci uspořádát prvky v obrazové ploše stejně, jako pomáhá gramatika při tvorbě vět. Lubomír Přibyl pro sebe nalezl řešení v naprostém omezení barevnosti, matematicky přesném rozmístění bodů v ploše a striktně jednotném použití provazů, k němuž dospěl v polovině 60. let postupným experimentováním s různými materiály. Z počátku vytváří objekty z písku, papíru, textilu, hadrů, jejichž přirozenou beztvarost, amorfnost protíná uprostřed linií diagonály nebo z nich modeluje precizní geometrické koncepty. Je to jakési zjevení řádu v chaotickém prostoru. Roku 1964 užívá k tisku nalezené rybářské sítě, které vypíná a později deformuje, aby na konec přešel k vlastním konstruovaným sítím, které stály na počátku jeho unikátní techniky provlékaného provazu. Struktura provazů provlékaných a napnutých k prasknutí podle matematicky přesného řádu vnáší do monochromních černých ploch světlo a vytváří tak fascinující prostor. Asi nejzajímavějším příkladem různého vnímání fyzicky neměnných ploch jsou Prostupující se jehlany či Zkosené hranoly, které se při obcházení neustále proměňují, jejich světlost a prostor závisí na směru a intenzitě osvětlení. Objevují se linie, plochy, struktury, vystupující nebo zapadající do hlubin imaginárního prostoru. |
| PETRA PŘÍKAZSKÁ, výňatek z textu v katalogu samostatné výstavy v Galerii moderního umění v Hradci Králové, 2011 |
| ...Prostor působil spíše jako obrazová galerie vytvořená z industriální haly. V místnosti nebyl žádný tvůrčí nepořádek charakteristický pro typický ateliér umělce, naopak, prostor byl dokonale organizovaný, stejně dokonale, jako dílo, které v něm vznikalo. Světlo z obřího ateliérového okna dopadalo na černou plochu monumentálních reliéfů. Odhalovalo strukturu provazů vypnutých na podkladových deskách. Objekty, jak je raději než obrazy nazývá autor, byly rozvěšené po bílých stěnách rozlehlého prostoru. To, že se jedná o ateliér, naznačovalo jen do podlahy zabudované technické zařízení sloužící k náročnému vypínání provazových struktur... |
| EVA FRANCOVÁ, výňatek z projevu na zahájení výstavy v Městské galerii, zámek Chrast, 2011 |
| V otištěných sítích se v obrazové ploše navíc uplatnil řád vycházející ze systému mřížky ať již pravidelné nebo deformované. Zde můžeme spatřovat počátky umělcova zájmu o princip danosti a jemu komplementární aleatorní princip, kterých se Přibyl dotýká celou svojí tvorbou. Výstižným příkladem z první poloviny šedesátých let jsou otisky rovnoběžných šňůr, jejichž konce autor volně pohodil a fixoval na plochu matrice přesně v poloze, v jaké dopadly. Protiklad organizovaného a náhodného tu navíc přerůstá v poznatek, že každá náhoda v sobě nese prvky zákonitosti, která je nezaměnitelná, a každý dodatečný posun volně padlé šňůry poruší celkový systém obrazu. |
| ILONA VÍCHOVÁ, z textu katalogu samostatné výstavy, Topičův klub, Praha, 2012 |
© Ateliér FF design | Webmaster